† 09. 09. 2010 | kód autora:
WnE
Ach jo, už zase držím v ruce papírek, který čítá sáhodlouhý seznam potravin vlastnoručně(tzn. nečitelně) napsaný mojí mamkou. Ví vůbec mamka, kam mě to posílá? Že po mně chce nadlidské výkony? Asi ne. Pohlédnu na seznam ještě jednou a pak už se odhodlám vstoupit do našeho malého supermarketu. Je sobota, takže moc dobře vím, co mě čeká. A nemýlím se, sotva se předemnou otevřou dveře, už vidím ten chaos. Nezbyl na mě ani jeden košík, všechny jsou rozebrané. Tak tedy chvíli čekám, dokud se mi nepodaří získat vozík od jedné paní, která právě složila svůj nákup do dvou velkých tašek. Vozík už mám, to je výhra. Ale všechno to teprve začíná. První potravina- niva. Vím přesně, kde jí najít, ale ouha. Překvapuje mě, že jí nenacházím na obvyklém místě pod jogurty. Zuřivě jezdím sem a tam podél regálu, než jí konečně najdu. To byla zrada! Můj pohled už ale směřuje jinam. Hurá, můj oblíbený nanuk a už jen jeden poslední. Ten bude můj!! Jenže přímo předemnou se vytvořila skupinka starších dam, které se jaksi zapovídaly o slevách a zapomněly, že za nimi jsou lidé, kteří chtějí projít. Křičím: S dovolením! Překvapivě se mi snaží uhnout, ale za nimi je další překážka- lidé, kteří se zasekli před regálem s másly. Ještě to nevzdávám a snažím se udělat si vozíkem cestu, ale smůla, nějaký prcek začal křičet na mámu, že tenhle nanuk, chce a chce a chce. Samozřejmě ten můj...Byl blíž a jeho maminka, usměvavá blonďatá nicnetušící paní, která by udělala pro dítě vše, vzala nanuk, na který jsem měla zálusk já. To mě rozhodilo, ale raději čtu na papírku další hieroglyf, který nakonec vyluštím: housky a půlka chleba. U pečiva je nejvíce lidí, je tam fronta na kasu, -ano, opravdu ta fronta je tak dlouhá- fronta na uzeniny a ještě do toho couvající lidé, kteří se chtějí zařadit do jakékoli fronty a nebo na něco zapomněli. Raději nechávám košík stranou a snažím se ukořistit nějaké housky a půlku chleba. Šlo to celkem hladce. Jenže ještě se musím vrátit pro košík, který jsem zanechala u koření. Probalancuji kolem ostatních košíků a zařazuji se do dlouhé fronty na uzeniny. Pán, po kterém mám přijít konečně na řadu já, už couvá, aby se zařadil do fronty na kasu. Ochotně mu uhýbám. Za ním jde ještě jeden pán, zřejmě od regálů s kečupy atd, a chce mezi mnou a nějakou paní projet k houskám. Já dělám, co mohu, ale není tam dost místa, a tak se naše tři vozíky zapletou do sebe. Zvedám vozík, ale stejně to nepomáhá. Nakonec to pán vzdává a čeká, až se to tam malinko uvolní. Mezitím už si mě všimla prodavačka a já jí sděluji svá přání. A teď přichází nadlidský výkon, zařadit se do fronty na kasu. Couvám, ale narazím do nějaké tmavovlasé paní, která se na to netváří moc vesele. Spíše jako by chtěla říct: Čum na cestu! Tak tedy zůstávám stát na místě a jen se na ní omluvně usměji. Štěstí mi poprvé přeje, paní čekající frontu si odběhla k brambůrkům a mě se naskytlo místo před ní. Díky bohu, uleví se mi. I kdybych zjistila, že jsem něco zapomněla, tak se mého místa prostě nevzdám. Už to nechci absolvovat znovu! Fronta postupuje pomalu, ale mně to nevadí, alespoň už se nemusím nikde strkat.
118 KáČé. Zahlaholí prodavačka. A mě jen tak napadne, jestli by mi za tuto stresující zkušenost neměli platit oni. Asi si zařídím pojištění proti psychickým ujmám při sobotním nakupování. Ještě paní u kasy poprosím o malou tašku, abych nákup nemusela nést v náruči jako minule. Zaplatím a co nejrychleji nakládávám ukořistěný nákup do tašky. Skoro u silnice se mi utrhnou poutka u velice bytelné tašky a já nákup nakonec-tak jako vždy- nesu v náruči a lidé chodící kolem mne se jen poťouchle usmívají. Ještě že to mám domu tak blízko, jenomže už od včerejška nefunguje výtah, při mé smůle. Nedá se nic dělat a já táhnu nákup v náruči až do posledního patra našeho panelového domu. Párkrát mi to upadne, ale to se dalo čekat, ještě že nenesu třeba vejce. Doma dám nákup na kuchyň a dočkám se jen slov: ,,Kde jsi jako byla tak dlouho?" Raději to nekomentuju. Ty stejně, mami, nepochopíš, jak je to pro mě nesmírně namáhavé. Setřu si pot z čela a ulehám na postel zcela vyčerpaná. Tak zase příští sobotu.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
WnE
Nikdy jsem Vánoce neměla ráda. Šlo to tak nějak mimo mě. Připadalo mi to jako období, kdy se lidi zblázní a zuřivě lítají po obchodech, aby sehnali dárky, a po domě s hadrem v ruce, aby vyleštili každý kousek bytu. Nemají být Vánoce snad svátky klidu?! Toť otázka, prostě jsem to nechápala.
Jednou, byl zrovna Štědrý den, jsem si řekla, že se vypravím na večerní procházku. Všude byl klid a tu a tam jsem nahlédla do okna nějakého domu, kde jsem spatřila stromeček a kolem něj šťastnou rodinu. Přišlo mi to trochu smutné, protože já jsem nikoho neměla. Neměla jsem žádnou rodinu, se kterou bych toto mohla sdílet, a tak jsem se dál toulala noční krajinou. Začalo sněžit, sněhové vločky se pomalu snášely a dopadaly přímo na můj kabát a zachytávaly se mi do vlasů. Nádhera! Najednou jsem zaslechla kdesi blízko mě dětský pláč. Nejdříve jsem si toho nevšímala, ale když pláč neustával, rozhodla jsem se, že se podívám, co se děje. Pláč ke mně doléhal z nedalekého křoví v parku, kudy jsem právě procházela. Opatrně jsem rozhrnula větvě keře a tam jsem spatřila malého chlapečka, byl celý uplakaný, tak 5 let mu mohlo být. Sklonila jsem se nad něj a zeptala,co tu dělá, teď na Štědrý den, když má být doma u maminky a tatínka. Smutně zvedl uplakané oči a začal nesmyslně a splašeně drmolit, pochopila jsem z toho, že chtěl mamince koupit dárek, a tak tajně utekl z domova, ale teď neví, kudy se vrátit zpátky. Bylo mi ho líto a hned jsem se zeptala, zda zná adresu, abych ho mohla co nejdříve dovést domu, aby rodiče neměli starost. Svým roztomilým šišlavým hláskem mi sdělil naučenou adresu, vzala jsem ho za ruku a vedla směrem k jeho domovu.- Zvláštní, doposud jsem ty malé usmrkané ubrečené děti neměla ráda a najednou jsem za ruku vedla roztomilého klučíka. Věří mi a já věděla, že ho nezklamu a domů dovedu. Má to něco společného s tím, že jsou Vánoce?- Ručičku měl celou prokřehlou a celý byl zmrzlý. Sundala jsem svůj kabát a přehodila ho přes něj. Vděčně se na mě podíval a trochu se pousmál. Tak podivně mě zahřálo u srdce, asi to byl pocit štěstí. Během cesty jsem se dozvěděla, že chlapec se jmenuje Vašík. Povídal mi, jak s tatínkem koupili kapra a že ho budou jíst k večeři a od Ježíška si přeje auto na ovládání. Byl roztomilý. Možná mě trochu mrzelo, že jsem tohle jako malá neprožívala. Zanedlouho jsme byli u jeho domu. Zazvonila jsem na zvonek a s napětím očekávala, co se bude dít. Dveře otevřela sympatická paní, měla uplakané oči, jak spatřila malého Vašíka, oči se jí rozzářili štěstím, objala ho a zavolala na svého manžela. Vašík samou radostí volal: ,,Mamíí já jsem tak rád, že jsem zase u tebe!" Byli šťastni a já to štěstí pozorovala, najednou jsem ucítila cosi mokrého u oka, ano byla to slza štěstí. Doposud jsem snad ještě nikdy nebrečela štěstím. Poděkovali mi a chtěli mě pozvat k nim domů, Vašíkova maminka se mi omlouvala, že ale nemá, co mi nabídnout, protože celý den strávili hledáním syna.Odmítla jsem, nechtěla jsem jim kazit jejich rodinnou pohodu, vymluvila jsem se, že musím domů, že na mě čekají. Ještě jednou mi poděkovali a dokonce mi chtěli i zaplatit, což nepřipadalo v úvahu,za vánoční štěstí se přece neplatí! Rozloučila jsem se a odešla s pocitem, že jsem poprvé na Vánoce někomu udělala radost. A co jsem udělala, když jsem přišla domů? Vzala jsem peníze, které bych utratila za dárky pro příbuzné, kdybych nějaké měla, a poslala je dětem do dětského domova, kde jsem vyrůstala. Že mě to nenapadlo dřív.
A tak jsem v jeden den udělala radost hned několika lidem. A že jsem já nic nedostala? Ale ano, dostala, cítila jsem se jako nejbohatší člověk na světě, byla jsem vlastně chudá jako kostelní myš, ale zároveň bohatá a šťastná.. Pocit k nezaplacení. A snad jen dodat na závěr, že od té doby miluji Vánoce.
Ano, nebýt toho malého ubrečeného kluka, bylo by mi to nikdy nedošlo. Není to o tom, koupit co nejdražší dárek, jak si mnozí myslí, radovat se dá přece i z úplných maličkostí, které zahřejí u srdce. Co více si přát, než aby měl člověk člověka rád...
† 09. 09. 2010 | kód autora:
WnE
Jelikož jsem pořád nevěděla, kam půjdu na školu a jediná alternativa byl gympl, rozhodla jsem se zajít do pedagogicko- psychologické poradny. Nevím, jestli je výhra, že si jako první ze všech můžeme podávat tři přihlášky, ale každopádně jsem nevěděla, co na přihlášku napsat jako třetí možnost. Přesto jsem nedoufala, že se v poradně dozvím něco nového, ale co, zkusit se má všechno. Před tím musela moje třídní vyplnit dotazník, ve kterém mě vychválila jak nejlépe mohla. Z jejího pohledu jsem tam vypadala jako úplná bezchybná žákyně, nenapsala mi tam žádnou slabinu a kde mohla, tam mě chválila. Rodiče následně museli vyplnit podobný dotazník. Opravdu nevím, co tam mamka o mě napsala, když jsem se přišla podívat, sbalila to a schovala do obálky. Řekla jsem si, že to bude velice zajímavé, třídní učitelka má o mě mínění jakožto o rádoby dokonalé žákyni, zatímco mamka mě tam asi pořádně vybarvila.
Psychologická poradna byla celkem na zastrčeném místě, takže mi dělalo problém vůbec jí najít, když jsem konečně uviděla ten nápis, vítězoslavně jsem zamířila k domu, který vypadala, jako normální rodinný dům. Nevěděla jsem co mě čeká, ale hned v čekárně ke mně přišla velice příjemná a usměvavá paní, která mi hned aktivně podávala ruku a smála se na mě. Úsměv jsem jí opětovala. Mám ráda lidi, kteří se usmívají, uklidňuje mě to, ale to mají psychologové asi v popisu práce. Nevím tedy, jestli ten usměv byl vynucený. V čekárně proti mně seděla dívka, měla v ruce tlustou knížku a četla si. Usoudila jsem tedy, že to nebude žádná buranka a nevzdělankyně. Já jakožto velice komunikativní člověk, jsem měla potřebu s někým si v prázdné čekárně povídat, ale bohužel nebylo s kým, ta dívka jen na moment zvedla oči od knihy, když jsem přišla a jinak o mě nejevila žádný zájem. Mě tedy nezbylo nic jiného, než si číst letáky o drogách, což mě opravdu nechytlo, jelikož toto téma řešíme pořád ve škole. Pak už přišli zbývající studenti, kteří také nevěděli, kam na školu. Mezi nimi i můj kluk. Vlastně jsem tam byly jen 2 dívky a 4 kluci. Později jsme se dozvěděli, že ostatní jsou středoškoláci. Neznepokojovalo mě to, protože jsem si naivně myslela, že ty 3 hodiny tam budeme vyplňovat testy zájmů a osobnosti. Velice jsem se zmýlila.
Opět se dostavila příjemná usměvavá paní a nasměrovala nás do takové místnosti, kde jsme si měli posedat, na mě a na holku s knížkou zbyl miniaturní gaučík, ze kterého mě bolely záda. Když jsem před sebou uviděla papír, nebo spíš štos papírů s názvem: Inteligenční test, zhrozila jsem se a tiše jsem litovala, že jsem dobrovolně vlezla na vědomostní testy. A to jsem ještě od všech před tim slýchala, že tam nejsou vědomostní testy, pche! Kdybych to věděla, tak... No nedalo se nic dělat, už nebylo cesty zpět, ta paní nás upozornila, že my ze základky nebudeme jistě vědět všechno. A tak jsme vyplňovali inteligenční testy z češtiny, matiky, na paměť, na logiku...Mozek se mi přehříval, všichni ostatní tam byli z gymplu, takže mi přišlo, že jim to nedělá žádný problém, jeden kluk si dokonce odskočil vyřídit telefonát. Vždycky na každou sérii otázek jsme měli 10 minut. Připadalo mi to nekonečný, nekonečný! Otázek bylo snad 500 a pořád se neblížil konec a ten utlumený hlas psycholožky, která se na mě neustále cynicky culila, mě začínal mírně deptat, ale přesto jsem jí usměv opětovala. Po krátké pětiminutové přestávce jsem jí požádala, zda si již vyměníme místa, protože se mi už nechtělo krčit na miniaturním gaučíku, ona mi vyhověla a já dosáhla svěho a spolu s tou holkou z gymplu, kterou jsem neustále nechtěně okopávala, jsme se uvelebily u stolu.Obas jsem měla vtipnou připomínku nebo jsem škytla a ona se mi smála. Nakonec po logických otázkách, které mě vyčerpávali, protože já jsem člověk, který logiku nevlastní, jsme dostali ten test zájmů a osobnosti. A abych nezapomněla, nakonec jsme měli nakreslit strom. Ano tak asi takhle nějak to bylo. Byla jsem šťastná, když už to konečně skončilo a muj mozek si mohl odpočinout, předem jsem věděla, že ten test dopadne špatně a bude mi doporučen učňák:D Pokud teda nebudou brát ohled na moje šprtské vysvědčení z osmého ročníku, které vlastnilo samé 1.
Po 4 dnech jsem se měla dostavit na vyhodnocení spolu s mými rodiči. V čekárně mě opět uvítala ona již zmiňovaná usměvavá paní a oznámila mi, že pan psycholog přijde za chvíli.Byla jsem trochu v rozpacích, když mi oznámila, že je to chlap. Po chvilce už se proti mě řítil postarší usměvavý(jak jinak) pán. Vypadal velice svěží a v pohodě a hned mi podával neobvyklým stylem ruku. Měl na sobě staromódní kalhoty a svetr. Potřásla jsem mu také rukou a usmála se. Potom jsme pokračovali do jeho kanceláře, kde mě posadil do křesla a zeptal se, jestli mi nesvítí slunce do očí, já jsem nějak zavtipkovala a on se smál. Následně jsme povídali asi hodinu o mně. Testy mi dopadly dobře, jsem h typ a nejsem moc technický typ. Mám paměť na slova spíš než na tvary, ale ty tvary prý byly také dobré( ty mi právě vůbec nešly). Mám vztah k umění a literatuře, což mě nepřekvapilo, ale co mě teda dostalo bylo to, že mi pověděl, že mám matematickou logiku! Já, která z matikou bojuju od první třídy! Nevypočtu jedinou slovní úlohu. Jak to zjistil to nevím ,ale v tom inteligenčním testu byly jen příklady a ty zase nebyly tak hrozný. Mám prý všeobecný přehled a dobrý základ, jelikož jsem studijní typ, který rád získává nové poznatky, tak mi byl doporučen určitě gympl. Jako další alternativu by prý viděl obchodní akademii, mám vztah k obchodu,(to se mi ani nezdá) mám tendenci všechno organizovat a jsem vůdčí typ, takže podnikání by mi šlo. Bylo mi řečeno, že špatně snáším, když jsem podřízený, vyhovuje mi být nadřízená. Potom mě vyhnal do čekárny a šli tam rodiče, já jsem odcházela s úsměvem na rtech ani nevím proč, ale chtěla jsem se smát, opravdu mě dobře naladil. Mamka z něj taky byla nadšená, akorát táta mi oznámil, že se mu chtělo spát, jak mluvil. Tak nevím.. Mám ráda ta usměvavé lidi, kteří mě dokáží dostat do pohody. Ale po pravdě, už bych na ty testy nikdy nešla.
Závěr jsem si udělala takový, že na gymnázium bych chtěla nejvíce a on mi i dodal jistotu, že i přes můj antitalent na matiku, chemii a pár dalších předmětů, bych tam mohla být co platná. Obchodní akademii si dám jako záchranný bod. Tak nevím k čemu mi to bylo dobré. Jediné pozitivum na tom vidím, že jsem se ulila z chemie- ne, dělám si srandu, teď si budete myslet, že jsem nějakej ulejvák, smích. Když si to tak vezmu, nic nového jsem se nedozvěděla, ale k něčemu mi to přece jen bylo, potvrdilo se mi to, co nám říkal náš učitel, když se budete usmívat, hned budete lidem připadat příjemnější a naladíte je do dobré nálady. Zkuste někdy, když jdete po ulici, usmát se na zamračeného pána nebo paní, schválně co udělajíJ
† 09. 09. 2010 | kód autora:
WnE
Stojím před aulou a nervózně přešlapuji z místa na místo, srdce mi buší, div nevyskočí z těla.. Stojí nás tu jedenasedmdesát. Sedmdesát jedna deváťáků, kteří již za pár minut nebudu žáci základní školy. Všichni slavnostně oblečení, všem to moc sluší. Nestačím se divit. Některé z mých spolužáků si vybavuji jako malé prvňáčky, leč je to sentimentální. Nad touto vzpomínkou se musím jen zasmát. Všichni vyrostli až moc rychle. Připadám si, jako by mi těch devět let jen tak proběhlo mezi prsty... Už slyším, jak učitelka říká moje jméno. Na tohle jsem takovou dobu čekala a byla nervózní, věděla jsem, že až tam vstoupím, bude všechno jinak. A až odsud odejdu, tak už nebudu žákyně základní školy. Nádech.... Jdu.. Tleskají mi. Všechny pohledy směřují na mě, nervozita rázem opadá a já si to užívám, ráda jsem středem pozornosti. Pro sebe se ptám, kde je ta malá nesmělá holčička, která sem přišla před devíti lety? Jsem to já, akorát poněkud dospělejší a změnila jsem se, už vím co chci! Během těch několika vteřin mi proběho snad celých devět let před očima, od první třídy po šestou až do deváté. ,,A odchází od nás na Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka...."( Kdo by to byl kdy řekl..) Usedám na židli, vezmu kytku a pomyslím si: Ano, zvládla jsem to, ten okamžik, kterého jsme se nejvíc báli. Nezakopla jsem ani nic jiného. Posloucháme proslovy starosty, ředitele, který si ovšem zapomněl brýle, a také třídních učitelů. Pak už však dojde na nás. Mám předčítat náš proslov. Vstávám a jdu dopředu. Jsem až šokována, že nejsem ani malinko nervózní. Čím to je? Asi tím, že si plně neuvědomuju, že zde stojím naposled. Mám ale spoustu jiných myšlenek a starostí. Ano, proslov odříkávám s noblesou a zcela bez zaškobrtnutí, jsem spokojena a skoro mi přijde líto, když proslov končí.- A teď po měsíci mi pořád v uších zní ta slova s proslovů, vždycky musím zamáčknout slzu- Později se od pár lidí dozvídám, že jsem to četla nejlépe a nejlépe mi bylo rozumět. Což mě potěšilo. Po skončení proslovů máme dát oblíbenému učiteli květinu. Dávám jí chemikáři, i když jsem chemii nenáviděla ze všeho nejvíce a byla mou noční můrou po celou osmou a devátou třídu. Nevím, jak to dokázal, ale na jeho hodinách jsem vždycky poslouchala a dělala si ještě zápisky navíc, donutil mě svými písemkami. Probojuji se k němu a vítězoslavně mu podávám květinu se slovy: ,,Pane učiteli, děkuji Vám za to, co jste mi dal do života. Dal jste mi toho opravdu hodně." Ve skutečnosti jsem toho chtěla říci mnohem víc, ale v tu chvíli mě nějak nenapadaly žádné sáhodlouhé a srdcervoucí proslovy. Je docela překvapen, že jsem mu tu květinu dala a vyloudí ze sebe poděkování a přání do dalšího života. Teď už jen ředitelské odměny. Já jsem taky jednu vyfasovala. Za reprezentaci v didaktických soutěžích. Pořád se mi drží usměv na rtech a nechce se nějak odporoučet. A už je to tady.. Máme odejít. Netrpělivě čekám, až na mě přijde řada a patřičně se při písničce- Stand up for champions zaklesnu do mého kamaráda. Kráčíme tou uličkou a já si to vlastně ani neužívám. Běhá mi takový zvláštní mráz po zádech, určitě to není zimou. Místo toho, aby se mi v hlavě honily kdejaké myšlenky, nemyslím vůbec na nic..! Stoupneme si na schody a posloucháme poslední zvonění. Ten zvuk, který vysvobozoval z nekonečných hodin, nebo signalizoval hodinu, ve které se psala důležitá písemka. Zvoní nám naposled, chápete! Já se ovšem pořád směju, nedochází mi to! Ochotně přijímám všechny gratulace a přání a děkuji učitelům. Na jednu větu určitého učitele však nezapomenu: ,,Tak, Šášule, vzhůru ke hvězdám. Průměrný neberem!" Budu se snažit, co nejvíce to půjde, nezklamat.. Ještě naposled se podívat do třídy. Ne, teď už podlehnu emocím i já. Na tabuli je napsaný vzkaz od mého nejoblíbenějšího učitele, že nás měl rád, i když nám to často neříkal. To už nevydrží ani moje slzné kanálky a voda se už nezastavitelně valí z očí. Tak tedy ani moje oči nezůstanou dnes suché. Mohu s klidem říct, že jsem tu školu milovala, ty učitele, spolužáky... S těžkým srdcem odcházím, ale něco ve mně mi říká, že já se tam přeci jednou vrátím! Kdo ví..
Navenek mi to ještě nedochází, ale něco hluboko ve mně křičí: Já nechci dospět, já chci zůstat tady!!!
A tak tímto dnem jsme byli vypuštěni do světa ze základní školy jako téměř dospělí jedinci, skončila první podstatná část našeho běhu na dlouhou trať, a to tak, že navždy..
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
